EXPO a ČR

1992 Sevilla

Přípravy na Expo '92 začala Vládní komise pro výstavnictví ještě v dobách socialistického Československa. Pořadatelé nám vyčlenili pozemek 60 m x 40 m na Palmové třídě zhruba uprostřed výstaviště mezi Švýcarskem a zábavním pavilonem Palenque.

V celostátní veřejné anonymní soutěži na libreto zvítězil návrh Jindřicha Santara. Poté v soutěži na ideové architektonické řešení pavilonu získal v srpnu 1989 1. cenu a byl vybrán projekt kolektivu Jan Kozel a manželé Karel Koutský, Vladimíra Leníčková. Po pádu totalitního režimu byla zrušena Vládní komise pro výstavnictví a přípravami bylo pověřeno MZV ČSFR. Začátkem roku 1990 si odborná architektonická veřejnost vynutila zrušení realizace původních projektů. Generální komisař JUDr. J. Honzal byl odvolán a nahrazen Miroslavem Galuškou.

Koncem března 1990 byla tedy vypsána veřejná anonymní soutěž na souborné řešení naší účasti. 14. 6. 1990 byl porotou vybrán návrh architektů Martina Němce, Jána Štempela a filosofa Petra Rezka. Návrh připomínal pavilon Jaromíra Krejcara ze Světové výstavy v Paříži 1937. Kamenem úrazu bylo libreto PhDr. Rezka, jež počítalo s popsáním vnitřních obvodových zdí několika sty jmen nejvýznamnějších Čechů a Slováků od dob Kolumbových. Tato jména měla být postupně překrývána jmény novorozenců, jež měla být faxována z českých a slovenských porodnic. Naštěstí si nevhodnost takovéto prezentace od počátku uvědomoval generální komisař Galuška, jenž na jaře 1991 pověřil sochaře Vratislava Karla Nováka sepsáním nového scénáře. Ten dal dohromady sklářské výtvarníky v čele s Jaroslavem Matoušem, Vladimírem Kopeckým a Mariánem Karlem. Výsledkem práce týmu bylo zhruba desetiminutové představení, neoficiálně nazývané skleněná Křižíkova fontána. Hlavní technik Jiří Černý nechal do prostoru nainstalovat pohyblivé skleněné artefakty, které ve spojení se světelnými efekty, čichovým, ale i tepelnými vjemy, to vše podbarveno hudbou Michala Pavlíčka, umělecky zkomponovaly průběh jednoho dne.

Výrazných změn doznal i projekt pavilonu. V konečné podobě šlo o jednoduchý hranol, jehož obvodové zdi pokryl rošt z dubových trámů, na němž bylo uchyceno drátěné pletivo brynýrováním obarvené do modra. Výsledný tvar dostal mnoho přezdívek, jen málo z nich však lichotivých (krematorium, sklad sklenářství, rakev). Vnitřní prostorové uspořádání pavilonu bylo velmi jednoduše členěné. Interiéru dominovala vyvýšená deska obehnaná zábradlím, na niž a z níž se dostávali návštěvníci pomocí eskalátorů. Na plošině byly lepené skleněné desky Vladimíra Kopeckého. Po výstavě byl o skulpturu zájem, ale nepodařilo se ji vyjmout z betonové podlahy. Pro nezasvěcené byl překvapením rychlý prodej našeho pavilonu, což bylo zásluhou dlouhého a tvrdého vyjednávání ředitele pavilonu Zdeňka Koudelky s firmou AYESA architekta José Louise Manzanarese. O vnitřní instalovanou expozici projevili zájem města Zaragoza, Granada a fakulta umění sevillské univerzity.

Státní den ČSFR proběhl 20. května. Kladnou odezvu vyvolal projekt Ing. Hany Havlové Pocta Prahy Seville, v rámci něhož byla vytvořena kopie Pražského Jezulátka a 23. 5. 1992 darována sevillskému arcibiskupovi Carlosovi Amigovi Vallejovi pro baziliku de la Macarena. V oficiálním hodnocení nejlepších národních restaurací na výstavišti obsadila restaurace Praha v pavilonu ČSFR celkově druhé místo za vítěznou restaurací francouzského pavilonu. Tisk, ale i návštěvníci z naší republiky byli k naší poslední společné československé prezentaci na světové výstavě velmi kritičtí. Naproti tomu zahraniční návštěvníci hodnotili naši expozice i pavilon převážně pozitivně.

zpět

tisk