Narozen: 9. října 1922 v Praze Soukromý život: ženatý, manželka Milena, rozená Králová, promovaná historička, dva synové, Jan, PhDr. a Vladimír, JUDr. Veřejný život: novinář, překladatel, vedoucí filmového tvůrčího kolektivu, publicista, diplomat.
V letech 1952-58 vedoucí tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí, 1958-61 československý velvyslanec ve Velké Británii,
duben – červen 1969 ministr kultury a informací, generální komisař československé účasti na Světové výstavě v Montrealu 1967,
v Ósace 1970 a v Seville 1992.
K jeho zájmům patří literatura, umění a sport. Překládal z angličtiny, němčiny a ruštiny. Jeho ideálem harmonicky rozvinuté osobnosti
je klasická starořecká kalokagathiá. Miroslav Zikmund o něm prohlásil: "Galuška byl jedním z nejvzdělanějších ministrů, jakého kdy
české země měly."
V r. 1941 odmaturoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. V dalším roce ještě stačil absolvovat abiturientský kurz na obchodní akademii.
Vysoké školy byly zavřeny, a tak místo studií následovalo totální nasazení v berlínské chemičce Auergessellschaft. Po úrazu strávil
konec války doma a působil v odboji (Zpravodajská brigáda). Po válce nastoupil do Rudého práva v kulturní rubrice. Znalost jazyků
přivedla třiadvacetiletého žurnalistu do funkce vedoucího zahraniční rubriky. Zúčastnil se jako novinář norimberského procesu. Po
Únoru 1948 byl nucen místo v Rudém právu opustit. Pracoval pak jako odpovědný redaktor v týdeníku Tvorba až do roku 1951, kdy byl
časopis zastaven. Dále vedl tvůrčí skupinu Československého filmu.
Jeho činnost však přerušilo onemocnění plicní tuberkulózou. Po uzdravení vedl sedm let tiskový odbor ministerstva zahraničí,
nemoc se však vrátila. Absolvoval nové léčení v plicním sanatoriu a v roce 1958 byl jmenován československým velvyslancem
ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Jeho zanícení pro fotbal a tenis (jako junior skončil v roce 1939 třetí
ve čtyřhře na přeboru Prahy) mu pomáhalo ve Velké Británii otvírat dveře. Po třech a půl letech se z Londýna vrátil.
Strávil další rok v Rudém právu, načež byl v roce 1963 jmenován šéfredaktorem nového
časopisu Kulturní Tvorba. Po půldruhém roce byl pro nekonformní názory odvolán.
Chystal se obnovit své přerušené studium, když ho
ministr školství a kultury František Kahuda jmenoval komisařem československé účasti na Světové výstavě v Montrealu 1967. To byla
velká výzva. "Ti všichni byli geniální," říká Galuška o lidech, které si vybral do svého týmu. Češi spolu se Slováky dokázali upoutat
severoamerické i zahraniční návštěvníky originálními technickými nápady (polyvize a diapolyekrán Josefa Svobody, Kinoautomat Radúze
Činčery), ale i fascinovat exponáty jako byl třebechovický Betlém, levočský oltář a předměty z židovského muzea. Každý den
čekaly mnohahodinové fronty návštěvníků na vstup do našeho pavilonu a do komplexu přiléhajících stylových restaurací. Úspěch slavily
i Laterna magika a slovenská Koliba v parku La Ronde. Osobně ukazoval Galuška náš pavilon mnoha příslušníkům vládnoucích panovnických
rodů, politickým špičkám celé planety v čele s generálním tajemníkem OSN U Thantem, nejslavnějším umělcům a vědcům, církevním i vojenským
hodnostářům. Montreal byl jeho zásluhou pro Československo obrovským úspěchem. V roce 1968 byl jmenován ministrem kultury a informací
ve vládě Oldřicha Černíka. Podporoval liberální reformy Alexandra Dubčeka. Po Dubčekově odvolání z funkce generálního tajemníka podal
v květnu 1969 demisi.
Naštěstí se na úspěch v Montrealu ještě nezapomnělo, a tak byl jmenován generálním komisařem československé účasti
i pro další Expo, tentokráte v Ósace 1970. Mezi generálními komisaři ostatních národních účastí si získal renomé, takže se na něho často
obraceli o radu. Při přípravě naší účasti dal umělcům absolutní tvůrčí svobodu. Výsledkem byl pavilon, jenž světu alegoricky ukázat, že
"internacionální pomoc" byla okupací a že obyvatelé země s obsazením cizími vojsky nesouhlasí. Navzdory nabídkám ze zahraničí i k
překvapení nové vládnoucí garnitury se vrátil z Japonska domů. Byl vyloučen z komunistické strany a odklizen z veřejného života.
Neustále sledován státní bezpečností, byl propuštěn z několika zaměstnání. Vyučoval soukromě jazykům a zároveň přispíval do
samizdatových publikací a časopisů.
Po listopadu 1989 se dočkal satisfakce. Jeho zkušeností generálního komisaře na světových výstavách
bylo do třetice využito při účasti Československa na Expo 1992 v Seville. Bohužel přípravy již mezitím pokročily hodně daleko a pracovalo
se v časové tísni. Přesto ještě stačil zachránit co se dalo, tak aby stát, spějící v době konání výstavy již ke svému rozdělení, neutrpěl
fiasko na mezinárodním kolbišti v rámci světových výstav, kde v minulosti slavil tolik úspěchů.
EXPO a ČR
