EXPO 2005

Historie světového výstavnictví – III. díl

Již dva roky po skončení největších hekatomb v historii lidstva přišla myšlenka pozvat státy světa k soupeření beze zbraní, jehož kolbištěm se měla stát světová výstava v hlavním městě Belgického království. Euforie z porážky fašismu však záhy vzala za své a svět byl nesmiřitelně bipolarizován (NATO versus Varšavská smlouva). Nástup studené války plán světové výstavy málem zhatil, aby se akce mohla konat musela být přesunuta z roku 1955 na 1958. Zrychlující se postup dekolonizace byl patrný z porážky Francie ve Vietnamu v roce 1954 a následně z krize IV. republiky v souvislosti s válkou v Alžírsku. Na Bandungské konferenci v roce 1955 se zformovaly státy třetího světa v Hnutí nezúčastněných. Pozvání na výstavu rozeslané belgickou vládou v roce 1954 akcentovalo roli člověka ve světě a na vše mělo být nahlíženo v prvé řadě lidskými měřítky - svou roli zde jistě sehrál strach z nedávných hrůz. Základním tématem Exposition Universelle et Internationale de Bruxelles (neoficiálně Expo '58) bylo stanoveno motto Bilance světa pro svět lidštější. Téměř padesát států a různých mezinárodních organizací (mezi jinými OSN, Vatikán s expozicí Civitas Dei, Maltézský řád, Červený kříž, Evropské společenství uhlí a oceli, Evropská rada, Evropská platební unie) se sjelo do jednoho z center evropské kultury, z něhož vycházely (vznik EHS, založení Euratomu) a dodnes vycházejí stále silnější podněty evropské integrace.

Výstaviště bylo rozloženo severně od centra ve čtvrti Heysel po obou stranách bulváru Století. Základní dispozice vycházela z výstaviště vybudovaného v roce 1935, které od té doby sloužilo jako veletržní areál. Komplex byl rozšířen zhruba o pětinu na plochu 200 hektarů směrem jihovýchodním, čímž se přimkl bezprostředně ke Královskému parku. Na tehdejší dobu organizátoři prozíravě nechali u výstaviště zřídit parkoviště s dostatečnou kapacitou. Vlivní a bohatí návštěvníci využívali možnosti přelétnout z letiště vrtulníkem na nový heliport bezprostředně sousedící s výstavním komplexem. Po areálu se návštěvníci přepravovali autobusy nebo individuálně rikšami s motorovým pohonem, pěšky bylo opravdu náročné výstaviště obsáhnout. Nejoblíbenějším prostředkem se staly zelené, žluté, a modré kabinky lanové dráhy, jež se vznášely ve výši nějakých deseti metrů nad výstavními třídami a z nichž se otevíraly nádherné průhledy. Monumentální vstup do areálu zastřešil rekonstruovaný palác Století (dostavěn 1935 v roce stého výročí nezávislosti). Jeho vrchol ozdobila světle modrá parabola posetá hvězdami se holubicí míru. Odtud mohl návštěvník vyrazit všemi směry na túru dlouhou 25 km, ale jako magnet byl přitahován k Atomiu. Tato stavba, symbol výstavy a důkaz technických možností, dodnes tvořící dominantu Bruselu, proslavila svého tvůrce André Waterkeyna, hlavního inženýra výstaviště. Konstrukce byla dítětem doby, která začala pronikat do nitra hmoty, aby energii v něm ukrytou mohla použít také ve prospěch lidstva, když první seznámení s tajemnou silou jádra bylo pro obyvatele Hirošimy a Nagasaki tak tragické. Projekt byl inspirován strukturou krystalu železa. Krychle s osmi koulemi v rozích a jednou uprostřed (všechny propojeny rourami s chodbami uvnitř) měla podle prvního záměru stát jen na spodní kouli, od čehož bylo upuštěno a tři nejspodnější koule byly podepřeny. Stříbrně zářící gigant měl mnoho primátů např. nejdelší eskalátor v Evropě či nejrychlejší výtah na světě, který dostal návštěvníky do výše 102 metrů za několik vteřin. Atomium je v provozu dodnes, i když je prodělečné a o jeho dalším využití se již delší vedou vzrušené debaty.

Hned za hlavním vchodem v Mezinárodním paláci výtvarných umění čekal na uměnímilovné návštěvníky klenot v podobě velkorysého projektu. Jeho první část nazvaná Padesát let moderního umění proběhla od 17. 4. do 21. 7. Reprezentativním výběrem obrazů a soch byl nastíněn vývoj směrů výtvarného umění od přelomu století - fauvismus, kubismus, futurismus, orfismus, expresionismus, konstruktivismus, dadaismus, surrealismus, naivní umění, ale i socialistický realismus. Na tento přehled navázala od 8. 8. až do konce celé výstavy 19. 10. neméně zásadní expozice Člověk a umění srovnávající vývoj umění v různých civilizačních okruzích. Přes veškerou podporu věnovanou generálním komisařem baronem Georgem Moens de Fernig expozici v Mezinárodním paláci vědy, nedosáhla Robertem Cauwenberghem zamýšlená popularizace úspěchů vědy kýženého úspěchu. Zaslouženého obdivu se naopak dostalo dalšímu pavilonu s mezinárodní účastí Génie civil (inženýrské stavby) za jeho odvážnou konstrukci, na níž se podíleli architekt van Doorselaer, inženýr A. Paduart a sochaře J. Moeschal. Pohled na elegantní protáhlý jehlan ze železobetonu, na kterém byla pověšena lávka, bral dech. V celkovém hodnocení všech pavilonů se Génie civil umístil na druhém příčce (nejlepším byl vyhlášen pavilon Československa, třetí skončil britský). Z dalších národních pavilonů stojí za zmínku Německá spolková republika. Architekti Egon Eiermann a Sep Ruf vědomě navázali na předválečný Bauhaus. V atraktivní výstavce nazvané Instrumentarium dal skladatel Carl Orff dohromady nejroztodivnější nástroje, které spojovalo jen to, že nějakým způsobem vyluzovaly zvuky. S hlavním zadáním hlavního tématu souzněla nizozemská expozice "Člověk a moře", kde se v mnoha vodních plochách zrcadlily staleté zkušenosti boje s mořem tohoto malého, ale odvážného národa.

Generální komisař účasti USA Howard Cullman si vytkl za cíl působit na přemýšlivé návštěvníky vysokou mírou objektivity. Považoval za seriózní ukázat, že svobodná společnost má i své problémy, jež není možné vyřešit přes noc. Proto dal popud ke vzniku projektu "Nedokončený úkol", který měl ukázat aktuální problémy americké společnosti. Realizací pověřil profesora Walta W. Rostowa. Záhy po otevření výstavy se však ozvaly kritické hlasy, a to hlavně z vlastních řad. Katharine Howard v memorandu generálnímu komisaři mluvila o expozici "Nedokončený úkol" jako o škodlivé pro prestiž Spojených států. Eisenhowerova administrativa se zalekla sílící kritiky a 9. 5. byla výstava uzavřena, aby prošla "renovací". Ukázky rasové segregace, fotografie chudinských čtvrtí a vyprahlých krajin byly nahrazeny prezentací veřejného zdravotnictví, vzdělání a sociálního zabezpečení. Expozice byla znovu otevřena 1. 8. Neslavný konec tohoto odvážného počinu prokázal, že je velmi těžké plavat proti proudu a soupeřit s propagandisticky pojatými výstavkami úspěchů, neboť v té době nebylo možné spoléhat na samostatný objektivní úsudek většiny návštěvníků. Přitom samotný kruhový pavilon s vnitřním bazénem od Edwarda Stona a zvláště jeho zakomponování do celkové dispozice pozemku byly odbornou porotou oceněny pátým místem mezi všemi pavilony. V souboji velmocí vsadil Sovětský svaz na jednoduchý princip apoteózy, přičemž si moc nelámal hlavu se skloubením svého výstavního scénáře se základním tématem výstavy. Hlavním trumfem v rukách sovětských ideologů byly čerstvé úspěchy kosmického programu. Modely družic Sputnik 1 a 2 (vypuštění prvního umělého satelitu Země 4. 10. 1957 bylo nesporným vědeckým úspěchem) sloužily coby důkaz převahy sovětského politického zřízení. Nad modely družic se vypínala Leninova socha v nadživotní velikosti a scénu "lyricky" podbarvovalo panorama Moskvy. Z firemních pavilonů získal největší popularitu Philips. Tento koncern neváhal angažovat trojici vynikající umělců Le Corbusiera, Iannise Xenakise a Edgara Varése. Ti dali vzniknout výstřednímu stánku, jehož srdcem byla elektronická báseň, působivý audiovizuální program, jakýsi výkřik lidskosti, jenž zanechával poselství v duších těch, které si podmanil.

Bruselská výstava svými experimenty posunula možnosti tehdejšího stavitelství až na samou mez únosnosti, předznamenávala masové využití železobetonových konstrukcí, což dál uvolňovalo ruce architektů v jejich dalším rozmachu. Výstavu zhlédlo úctyhodných 41 452 412 návštěvníků. Souběžně s výstavou žil Brusel Světovým festivalem 1958.

zpětnahoru

tisk