EXPO 2005

Historie světového výstavnictví – II. díl

30. léta 20. století byla poznamenána světovou hospodářskou krizí a rostoucí agresivitou totalitních států, ale i vírou v lepší zítřky, živenou úspěchy vědeckého a technického vývoje. Všechny tyto trendy se odrazily na světových výstavách. 27. května 1933 otevřel prezident Hoover v Chicagu Mezinárodní výstavu Století pokroku s tématem Úspěchy vědy a její využití průmyslem k vytvoření bohatšího života pro lidstvo. Výstava byla uspořádána u příležitosti stého výročí sloučení Chicaga do jednoho města.

Výstaviště se rozkládalo na ploše 427 akrů jižně od centra na nábřeží mezi 12. až 39. ulicí a na uměle vytvořeném Severním ostrově v Michiganském jezeře. Na ostrov bylo možno se vedle lodního spojení dopravit také lanovkou Sky Ride, již projektoval Joshua d'Esposito. Ve výšce takřka dvě stě metrů nad hladinou jezera létali návštěvníci v bizarních raketách zavěšených na laně. Pořadatelé se pokusily ukázat význam vědeckých objevů, metody k jejich dosažení a změny, které jejich použití přinese v průmyslu a v běžném životě. Velké společnosti prezentovaly nejnovější výrobní postupy. Přímo před očima návštěvníků impozantního pavilonu Chrysler Motors byly na lince montovány automobily. Úspěch slavil, a to ne naposled v rámci světových výstav, exponát Německého muzea hygieny v Drážďanech, didakticky precizní "skleněný muž". Hvězdou zábavní čtvrti Midway byla nepolepšitelná Sally Randová se svými vnadnými dívkami. Výstava byla převratnou hned ze dvou hledisek. Díky stále se zdokonalujícímu elektrickému osvětlení bylo možno stavět pavilóny bez oken a interiéry tak učinit plně nezávislými na denním světle. Druhým faktorem, který umožnil radikálně změnit vzhled výstavních hal, byly barvy. Výstavní výbor neváhal angažovat scénografa Josepha Urbana, aby navrhl barevný vzhled výstaviště. Urban šel tak daleko, že barevně oddělil jednotlivé tematické celky. K umocnění dojmu sloužilo noční nasvětlení pavilonů. Po ověření zisku rozhodla chicagská radnice o druhé výstavní sezóně. Díky tomu k dosavadním 22,5 milionům návštěvníků přibylo od 26. 5. do 31. 10. 1934 dalších 16,5 milionu. V rámci inovací pro další sezónu nebylo zapomenuto na jedno - všechny budovy dostaly nový barevný vzhled!

25. 5. - 25. 11. 1937 byla v Paříži uspořádána Mezinárodní výstava umění a techniky v moderním životě. Výstaviště o rozloze 105 hektarů zabíralo Martovo pole, Trocadero a oba břehy Seiny zhruba v rozsahu výstavy z roku 1900. Organizátoři rozdělili téma na tři okruhy - hospodářství, duchovní svět a úsilí o světový mír (na toto téma se v rámci výstavy sešlo mnoho kongresů). Účast přijalo 46 zemí. Otevření výstavy bylo několikrát odloženo kvůli stávkám, nezájmu ze strany úřadů, do toho všeho přišla povodeň a problémy s dostavbou paláce Chaillot. Po oficiálním zahájení ještě mnoho pavilonů nebylo dokončeno, takže si Pařížané vyprávěli vtip, že výstava mohla být otevřena jen díky tomu, že Eiffelovka je již hotova. Dominantou světové výstavy se stal palác Chaillot projektovaný architekty Jacques Carlu, Louis-Hippolyt Boileau a León Azéma. Z dalších staveb Paříž natrvalo obohatilo i neoklasicistické Muzeum moderního umění. Mezi národními pavilony si získal nejvyšší renomé finský, za jehož řešení z tradičního severského materiálu, ze dřeva, získal nejvyšší ocenění architekt Alvar Aalto. Podruhé (nepočítáme-li "protikoloniální" pavilon na pařížské Koloniální výstavě z roku 1931) se světové výstavy zúčastnil Sovětský svaz (poprvé to bylo v roce 1925 též v Paříži). Jeho pavilon symbolicky stanul proti německému. Boris Iofan i Albert Speer, daly vzniknout molochům bez špetky lidskosti. Rivaly od sebe opticky oddělovaly jen fontány Trocadera. Sovětský pavilon byl sice menší, ale na jeho vrcholu byla bojovně nakročená kolosální plastika V. I. Muchinové "Kolchoznice a dělník" proti říšské orlici trůnící na svastice. Mírovou naději vyjadřovaly sloupy u paláce Chaillot s nápisem PAX na dřících. Protiválečné mínění burcoval nejproslulejší exponát španělského republikánského pavilónu Picassova Guernica. Na druhé straně nacismus našel výtečného propagátora v mladé schopné režisérce Leni Riefenstahlové, jež imponovala výstavní porotě filmem Triumf vůle. Za tento dokument o norimberském sjezdu NSDAP dostala cenu Grand Prix. Branami výstavy prošlo přes 31 milionů návštěvníků. Jako neúnosná se pro pořadatele dalších výstav ukázala lokalizace výstaviště do centra velkoměsta.

Od 30. 4. 1939 do 31. 10. 1939 a po znovuotevření od 11. 5. 1940 do 27. 10. 1940 hostil Světovou výstavu New York. Necitlivě ponechané téma Vytvoření světa zítřků jen potvrzovalo izolacionistické smýšlení v USA a již v době zahájení výstavy nereflektovalo skutečnost. Výstaviště bylo umístěno na rekultivované skládce (F. S. Fitzgerald v románu Velký Gatsby nazývá toto nehostinné místo údolím popela), dnes je zde park Flushing Meadows. Plocha výstaviště byla ohromná - 486,5 hektarů. Zúčastnilo se rekordních 60 států a mezinárodních organizací. Na otvírací den 30. 4. 1939, kdy přišlo 200 tisíc návštěvníků, byly načasovány dvě akce. První atrakcí měl být let K. V. Kokkinakiho s navigátorem z Moskvy přes Arktidu do New Yorku. Po nouzovém přistání v New Brunswick byla posádka zachráněna Kanaďany a přiletěla se zpožděním letadlem sovětského vyslanectví. Událostí s historickým dopadem bylo první veřejné vysílání pro New York. 30. 4. se David Sarnoff, prezident Radio Corporation of America (RCA), postavil před pavilón své firmy a prohlásil, že "tato událost změní svět". Dominantou výstaviště byl 213 m vysoký tříboký obelisk Trylon a koule o průměru 60 m Perisphere architektů W. K. Harrisona a J. A. Foulihouxe. Do excentricky rozvržených hmot byl vkomponován dynamický rozpor jednoty protikladů. Výstava odhalila publiku mnoho nových materiálů - plexisklo, skleněná vlákna, bakelit, fluoreskující světlo, nylon (zkratka z New York a London), barevné filmy Kodak a trojrozměrné filmy prohlížené brýlemi polaroid. Nejúspěšnější firemní expozicí se stala Futurama v pavilónu General Motors – vize velkoměsta v roce 1960. Na nádvoří pavilónu Westinghouse bylo zakopáno pouzdro pro budoucí generace s mikrofilmy o životě v USA. Z národních pavilonů byl vyhodnocen jako nejzdařilejší švédský od S. Markeliuse, ale nejnavštěvovanějším byl (pro Američany tajuplný) sovětský. Byl klimatizován a obložen karelským mramorem (stejně jako Leninovo mauzoleum). V lednu 1940, v době stupňující se válečné kampaně proti Finsku, byl na žádost sovětského komisaře stržen a odvezen do Sovětského svazu. Finové zůstali (expozici Symfonie ve dřevě navrhli manželé A. Aalto a Aino Marsio-Aalto a podbarvovala ji Sibeliova hudba) i druhý rok a vystavili fotografie svých měst, v nichž po sobě zanechávaly smrt a trosky bombardéry Rudé armády. Ve druhém roce ukončili účast vedle SSSR i Holandsko, Argentina a Siam. Národní expozice se měnily v přehlídku stínů - mnoho států ztratilo svou suverenitu či zaniklo. Derniéru na světových výstavách prožila Společnost národů. Organizátoři si začali uvědomovat vážnost situace a do druhého roku změnili motto na Mír a svoboda. Výstavu shlédlo 50 miliónů – jejich počet průběžně sledovala sedmiposchoďová registrační pokladna.

Mgr. Jaroslav Halada

zpětnahoru

tisk