EXPO 2005

Historie světového výstavnictví – I. díl

Světové výstavy vzešly z prostředí evropské civilizace. Na transformaci výstavní prezentace z rozměru národního do měřítka světového měly zcela zásadní vliv globální ambice britského impéria, jež byly podpořeny výrobní převahou, která později za pomoci parního stroje udělala z Anglie "dílnu světa". Rivalita s Francií, která chtěla udržet krok, pak byla bezprostředním podhoubím, jež na přelomu 18. a 19. století přineslo sérii Národních výstav (1798 na Martově poli, 1801 a 1802 v Louvru), které měly být oslavou životaschopnosti francouzské republiky, následně císařství (1806 na Esplanade des Invalides). Organizátoři výstav si stále zřetelněji kladli za cíl předvedením nejlepších výrobků podnítit soutěživost mezi podnikateli, čehož se dařilo dosáhnout vyhlašováním nejlepších výrobků. Zároveň je v tomto stadiu patrná snaha obsáhnout výstavou pokud možno všechna výrobní odvětví země, ve svých důsledcích si nebývale široký záběr vynucoval uspořádání výstavy do sekcí. Zvyšující se nákladnost akcí byla řešena získáním státní podpory, což zase umožňovalo vydání katalogu výstavy.

Myšlenku světové prezentace pak vnukl sir Henry Cole (inspirován návštěvou pařížské výstavy v roce 1849) Albertovi, manželovi královny Viktorie. Obří výstavní prostor vytvořil Křišťálový palác projektovaný Josephem Paxtonem a postavený za dobu tří měsíců (!) v Hyde Parku. Odpověď Francie na sebe nedala dlouho čekat a tak již r. 1855 otevřela světu brány výstava v Paříži, největším městě kontinentální Evropy. V podtextu pompézní akce byla snaha jejího iniciátora císaře Napoleona III. vymanit se z politické izolace. Londýnská výstava z roku 1862 utrpěla náhlou smrtí hlavního organizátora prince manžela Alberta v prosinci 1861. Na vlně hospodářské konjunktury se ještě nesla druhá pařížská světová výstava v roce 1867. Další evropskou mocností schopnou prezentace před světem se stalo Rakousko-Uhersko. Výstavu z roku 1873 však silně poznamenal krach na vídeňské burze. Vídeňákům zůstal na místě výstaviště zábavní park Prátr. Výstava zajistila rozšíření Straussových valčíků do Londýna a odtud do celého světa. Sto let nezávislosti Spojených států amerických oslavila výstava ve Philadelphii v r. 1876. Výstavní komise poučena předcházejícími výstavami upustila od konceptu univerzálního megaprostoru ve prospěch množství odvětvových pavilonů. Vpravdě převratnou novinku přichystala světová výstava v Paříži 1878, když nabídla státům příležitost ke stavbě vlastních pavilonů na „Třídě“ národů. Grandiózní pomník schopností a kreativity francouzské inženýrské školy po sobě zanechala v podobě Eiffelovy věže pařížská výstava z roku 1889. Prvopočátek zrodu novodobé americké civilizace, 400 let od objevení kontinentu Kryštofem Kolumbem, si jako příležitost ke svému konání vzala výstava v Chicagu z roku 1893. Odcházející 19. století bylo stylově zakončeno v Paříži v roce 1900. Dodnes nebylo co do plochy (515 ha) překonáno výstaviště v Saint Louis z roku 1904, větší prostor již běžný návštěvník není schopen obsáhnout a vstřebat. V roce 1915 v době, kdy se USA ještě nezapojili do světového válečného konfliktu, se v San Franciscu konala výstava Panama-Pacific u příležitosti čtyřstého výročí objevení Tichého oceánu Francescem Balboou. Barcelona 1929 - 1930 se návštěvníkům vryla do paměti jako výstava světla. Každý večer se rozzářila hlavní třída královny Kristýny, přidaly se světelné vodní efekty Kouzelné fontány a vše korunovala aureola nad vrchem Montjuic. Perlou výstavy, ve své době však nedoceněnou, byl německý pavilon architekta Ludwiga Mies van der Rohe.

Snaha dát pořádání světových výstav nějaký řád vyústila v sestavení výboru, který se sešel v roce 1902 v Paříži, aby se na mezinárodní úrovni zabýval touto problematikou. Na schůzce nejagilnějších států v roce 1908 v Bruselu byl založen výbor (Fédération des comités permanents des expositions), jenž měl aspirace intenzivněji zasahovat do dění okolo světových výstav. V dekádě předcházející I. světové válce se konalo 12 světových výstav (v roce 1907 dokonce tři). Řešení problému bylo ovšem odsunuto válkou. Podařilo se to až v roce 1928, kdy se na pozvání francouzské vlády na kongres do Paříže sjelo 48 států (5 z nich, např. USA, v roli pozorovatelů). Byla zřízena stálá Mezinárodní kancelář výstav (Bureau International des Expositions, zkratka BIE) se sídlem v Paříži a 22. listopadu 1928 podepsalo 43 států diplomatickou konvenci, jež si vytkla jako primární cíl garantovat vysokou kvalitou světových výstav, mezi jiným i restrikcí počtu výstav. Konvence vstoupila v platnost 17. ledna 1931.

Mgr. Jaroslav Halada

zpětnahoru

tisk