EXPO 2005

Krátký exkurz do historie světových výstav

Světové výstavy jsou svérázným fenoménem průmyslové společnosti. Podoba, do jaké vykrystalizovaly ve 20. století, nemá v historickém vývoji lidstva obdobu.

Světové výstavy během 150 let své existence vždy přinášely nové poznatky v rámci dané éry a odrážely trendy vývoje lidské civilizace. Od prostého vystavování artefaktů v 19. století dospělo výstavnictví v průběhu 20. století ke stále dokonalejšímu a komplexnějšímu představování exponátů se všemi vazbami a souvislostmi.
Dvacáté století přineslo do světového výstavnictví nové výrazové prostředky - pohyblivé černobílé obrázky, film, působivé spojení filmu a zvuku v podobě Le Corbusierova audiovizuálního programu, první interaktivní projekce (Činčerův Kinoautomat). Obrovský pokrok prodělala výstavní scénografie, která přenesla pozornost z vlastního artefaktu na prezentaci myšlenky. Počet účastníků se neustále zvyšoval, rostl zájem o kooperaci na mezinárodních projektech a tematických pavilonech. Do koncepce světových výstav vstoupily nové formy komunikace – pořadatelé začali organizovat doprovodné akce, tj. kongresy, semináře, koncerty, festivaly, interaktivní projekty apod. Stále rostoucí důraz na interaktivní pojetí byl vynucen globalizačními tendencemi a převratným rozvojem v oblasti nových technologií. Výstava se stává místem setkání lidí a kultur. Z toho plyne snaha organizovat v rámci světových výstav kongresy, semináře, koncerty a festivaly.

V první polovině 20. století sledujeme ve výstavnictví stále trend dob minulých, kdy poroty udělovaly vystavovatelům množství cen. Tento proces byl ukončen v Bruselu 1958, kdy nejvyšší ocenění obdržel právě československý pavilon. V Montrealu již ceny předávány nebyly, v Ósace v roce 1970 byly mimo oficiální výstavní strukturu uděleny ceny Svazem japonských architektů.

Světové výstavy odrážejí trendy vývoje lidské civilizace. Například globalizace společnosti se projevuje růstem mezinárodní účasti na světových výstavách, a to jak prezentacemi v rámci národních pavilonů, tak i kooperací na mezinárodních projektech a tematických pavilonech. Výstavy 20. století tak obsáhly všechny oblasti lidské činnosti.

První pokusy spojit státy účastnící se světových výstav do mezinárodní instituce se objevily ve Francii, kdy v roce 1902 vznikl v Paříži první výbor. V roce 1908 vytvořila v Bruselu stálá skupina států svůj první orgán Fédération des comiteés permanents des expositions. Bylo však nutno tento řídící a kontrolní orgán institucionalizovat na diplomatické úrovni. V roce 1928 byl v Paříži zorganizován kongres, na němž byla přijata diplomatická konvence, která měla zaručovat frekvenci a kvalitu světových výstav a zároveň byla založena instituce Bureau International des Expositions (BIE), Mezinárodní úřad pro výstavy. Tato konvence dosáhla mezinárodní platnosti 17. 1. 1931. Od této chvíle existovala kritéria, která přesně definovala konání, organizaci a průběh světové výstavy. BIE rozdělila výstavy na všeobecné a specializované. Všeobecné výstavy definovány jako ty, které vystavují výrobky více než jednoho odvětví lidské činnosti. Specializované se zaměřují pouze na jeden vědní obor nebo kategorii lidské činnosti.

Výstavy byly postupem častu rozděleny do více kategorií:
n I. kategorie: od pozvaných zemí je požadováno, aby postavily národní pavilon na pozemku pronajatém od výstavní společnosti. Po skončení výstavy zúčastněné země pavilon zbouraly a pozemek uvedly do původního stavu.
n II. kategorie: pozvané země k vystavení svých exponátů použily stávajících výstavních hal.
Jedno ze základních pravidel BIE zní – "Pořádající stát nesmí požadovat příspěvky od oficiálně vystavujících zahraničních vlád."

Povědomí české společnosti o světových výstavách je velmi povrchní. Jak vypadala česká účast na světových výstavách? Úspěšné bylo Československo v Bruselu 1935, v Paříži 1937, v Bruselu 1958, v Montrealu 1967 a v Ósace 1970.

Mgr. Jaroslav Halada

zpětnahoru

tisk